Kupónová privatizace

Kupónová provatizace, někdy označována jako experiment století, měla po pádu komunismu a rozbití sovětského bloku, sloužit k převedení státního majetku do soukromých rukou.

Průběh byl zhruba takový, že stát uvolnil některé z podniků které vlastnil, aby bylo možné je privatizovat, tedy převést na soukromníky, kteří se nebáli investovat.

Za hlavní iniciátory kupónové privatizace bývají označováni zejména ekonomové Dušan Tříska, Tomáš Ježek, Václav Klaus a často bývá zmiňován i kandidát na post prezidenta v minulých volbách, Jan Švejnar.

Pro privatizaci byli vypracovány, jak vedením podniků, tak zájemci o jeho koupi tzv. privatizační projekty. Tyto projekty schvalovalo, k tomu ustanovené, Ministerstvo privatizace.

Možnosti jak nějaký podnik zprivatizovat byla celá řada. Například veřejné soutěže, kterých se mohl zúčastnit kdokoliv, kdo vlastnil, k tomu určené kupónové knížky.

Kupónová privatizace bývá často také označována jako největší zločin století, když si vezmeme hodnotu privatizovaných podniků, která byla v první vlně v letech 1992-1994, přibližně 679 miliard korun (některé zdroje uvádějí 367,5 miliard).

Samotná privatizace by možná mohla být i úspěšná, ale s její úspěšností se to má asi jako s komunsimem. Nápad je to zajímavý, ale prakticky téměř neuskutečnitelný, jelikož se vždy najdou nějací Kožení a jeho Harvardské investiční fondy, které lákavou reklamou vytáhli z lidí spousty peněz, s kterými poté pan Kožený zmizel za kopečky. Dalším, kdo sliboval jistý výdělek byl tzv. Motoinvest, v jehož čele stáli především Pavel Tykač, Jan Dienstl (někdejší agent StB), Aleš Tříska (bratr autora privatizace Dušana Třísky), Svatopluk Potáč (bývalý člen ÚV KSČ a bývalý předseda Státní banky československé a Státní plánovací komise).

Když se podíváme na privatizaci v číslech, tak první velké vlny se zúčastnilo asi 77% oprávněných občanů ze 6 milionů obyvatel a druhé vlny asi 74%. První vlny se účastnilo 264 investičních fondů, kterým občané svěřili asi 72% svých investičních bodů, což bylo pro iniciátory tunelování velice výhodné, neboť občané tímto nad svými penězmi absolutně ztratili kontrolu. Druhé vlny se účastnilo ai 354 investičních fondů, což bylo dáno zejména tím, že obchodníci, kteří chtěli rychle zbohatnout, ucítili po první vlně svou šanci. Občané vložili do těchto 354 investičních fondů asi jen 64% svých investičních bodů.

Do Června roku 2002 bylo prokázáno, že nelegální cestou zmizelo z kupónové privatizace asi 50 miliard Kč a další miliardy mizely cestou legální, tudíž nepostižitelnou. Dnes se odhaduje, že asi každý desátý Čech vlastní akcie z kupónové privatizace.

Pokud se podívám, jaký měla kupónová privatizace ohlas v zahraničí, tak si nemůžeme nevšimnout naprosto odmítávého postoje zejména Světové banky, která jasně sdělila státům, jejichž většinový majetek se nachází ve státních rukou, aby zvolili k “zesoukromění” úplně jiné prostředky než kupónovou privatizaci.